Zdraví a zdravotní vyšetření

      Pyrenejský horský pes patří pořád mezi relativně zdravá plemena. Ovšem i zde jsou predispozice pro určitá onemocnění. O nejčastěji se vyskytujících nemocích postihujících toto plemeno se více dočtete níže na této stránce. Příspěvek jsem zároveň pojala jako návod na výběr štěněte, který snad pomůže všem potenciálním prvomajitelům tohoto plemene. 

       Ze zdravotních vyšetření pro uchovnění jedince v Klubu pyrenejských plemen je momentálně vyžadováno pouze vyšetření HD (DKK) – dysplazie kyčelního kloubu do stupně C (2/2) a vyšetření na luxaci pately (PL). Co se týče vyšetření PL v našem klubu, trochu postrádáme smysl, protože výsledek s horším stupněm nepřináší žádné omezení užití v chovu. Mimo to ale vyšetření luxaci patel považujeme za velmi důležité. Bohužel se nám poštěstilo zažít psa ve štěněcím věku s vyšším stupněm luxace a můžeme ze zkušenosti říct, že to opravdu není nic, co by se mohlo nechat bez povšimnutí. Takový vyšší stupeň luxace velmi nepříznivě ovlivňuje život již tak mladičkého psa. Stav a vývoj se musí nějakou dobu sledovat, a proto člověk musí zamezit možnost aktivního pohybu, aby se stav nezhoršil. Pes pak nerozumí tomu, proč musí být někde zavřený, hlavně když se jedná o plemeno, jako je Pyrenejský horský pes, který rozhodně není žádným gaučovým vyčesánkem. Toto plemeno potřebuje pro fyzické i psychické zdraví dostatek prostoru pro pohyb. A tedy jakékoliv zavíraní do klecí, kotců, či jiné omezení pohybu velmi negativně ovlivňuje zdravý psychický vývoj psa v tak raném věku. 

     Za tu dobu, co vlastníme toto plemeno jsme zažili nespočet nemocí, které se u něj můžou projevit. Zažili jsme psa s osteosarkomem (rakovinou kostí), neplodnou fenu, osteochondrózu, rotaci stehenní kosti, luxaci pately, torzi žaludku, zánět slinné žlázy, entropium a také obvyklé, i méně obvyklé drobné úrazy, které si psíci někdy způsobí mezi sebou. To vše nás vedlo k závěru, že u všech našich chovných jedinců necháme provést maximum dostupných zdravotních vyšetření. Výsledky pak uvěřejníme u jednotlivých psů v sekci Naši psi – Krycí psi, nebo Chovné feny. Rozhodli jsme se tak především pro náš vlastní klid, a že svým způsobem děláme maximum proto, abychom do chovu nezařazovali jedince s jakýmkoliv geneticky přenosným (testovatelným) onemocněním. Samozřejmě, to, co si bez fyzického projevu nesou v genech po svých předcích už nijak neovlivníme. To vychází z faktu, že v každé zemi jsou jiné podmínky pro uchovnění, některé toho vyžadují více a jiné naopak vůbec nic, jako třeba „Mekka“ plemene – Francie. Ani za předpokladu, že by se povedlo nastavit stejná pravidla pro všechny, pořád nemůžeme garantovat, že se ze spojení narodí dokonale zdraví jedinci. Jsou to živí tvorové a z vlastní zkušenosti můžeme říci, že ani spojení dvou sebelepších psů nám nemůže s jistotou slíbit, zdravé, standardu dokonale odpovídající potomstvo.

     Budeme velmi rádi, pokud se budoucí majitelé námi odchovaných psů rozhodnou jít stejnou cestou, jako my. Bez ohledu na to, jestli své mazlíčky budou chtít zařadit do chovu, či nikoliv bychom rádi doporučili absolvovat alespoň ty nejzákladnější zdravotní vyšetření.  

entropium - před zákrokem

po zákroku

po vyndání stehů

5 měsíců po zákroku, bez viditelných známek sebemenšího zásahu

osteosarkom - první týden

osteosarkom - po pár týdnech

osteosarkom - pár týdnů po zjištění

zánět slinné  žlázy

zánět slinné žlázy

luxace čéšky - 3./4. stupeň

rotace stehenní kosti - po zákroku

Péče

     Pod tímto pojmem si představí každý něco jiného. Naše definice péče je celkem jednoduchá. Staráme se o to, aby měli naši psi komfort, který potřebují. Pravidelné krmení, čerstvá voda, pravidelná povinná očkování a celková kontrola jejich kondice. Co se týče péče o zevnějšek, neděláme si s tím moc hlavu. Pyrenejský horský pes má tzv. zázračnou srst, tedy když jsou jeden den zablácení, druhý den vypadají, jako vypraní v pračce, a to bez jakéhokoliv našeho zásahu. Z toho důvodu naše psi zásadně nikdy nekoupeme. Častým koupáním a používáním různých šamponů, či jiných přípravků o tuto schopnost přichází. Podobně jsme na tom i s vyčesáváním. Chorobně je nevyčesáváme každý den. V podstatě je řádně vyčesáváme pouze v období línání, eventuálně srst lehce pročísneme před výstavou, výjimečně pak podle potřeby, když se nám zdá, že to je nutné. Na co nesmíme zapomenout, jsou dvojité paspárky. Ty zastříháváme opět spíš podle potřeby než v nějakém pravidelném časovém rozmezí. Tady u nás platí raději víckrát po malém kousíčku než najednou příliš moc. Nebojte se udělat to sami. Zažili jsem známou, která byla se svým prvním psem tohoto plemene na operaci u „renomovaného“  pražského veterinárního ortopeda-chirurga. Ten jí ani neřekl, že psovi paspárky ostříhal. Požádala nás, abychom jí ukázali, kolik a jak zastříhnout. Marně jsme však hledali paspárky, nebyli nikde. Pan doktor (nebo personál) je psovi ostříhal v anestezii téměř u kořene. Zřejmě v domněnce, že to v anestezii stejně necítí. Proto, pokud se jedná o vašeho prvního psa tohoto plemene, a se zastřiháváním paspárků zkušenosti nemáte, nechte si to raději ukázat od chovatele a dělejte to sami. Další drobnosti jako čištění uší, či zubního plaku provádíme podle potřeby. V rámci péče bychom rádi zmínili také pohyb. Naši psi mají pro volný pohyb k dispozici přes 2,5 hektaru. I přesto je sebou bereme na procházky do lesa, a to je pro ně příležitost zvykat si na vodítko. Ne každý má možnost zajistit svým psům takové zázemí pro pohyb a v takovém případě doporučujeme časté procházky. Pyrenejský horský pes je pastevecké plemeno. Potřebuje mít zaměstnanou mysl. Zároveň je to také typicky smečkový pes. Pokud je někde na malé zahrádce, či nedej bože zavřený v kotci, a ještě k tomu bez parťáka, může se začít nudit. To se pak člověk nestíhá divit co všechno vymyslí. My  osobně kotce doma na dvoře máme. Ne všechny naše psi jsou totiž přímo na pastvině. Kotce máme trvale otevřené, v nich integrované termoizolované boudy s celoročně stejnou teplotou a automatickými napajedly. Když jsou v létě vysoké teploty, sem-tam si zalezou, aby se ochladili. Zavíráme je tam pouze pokud po dvoře jezdí nákladní auta nebo traktorbagr či jiná technika, jen pro jejich bezpečnost a jedná se o minuty. Další případ, kdy kotce využíváme je, když nám hárá fena a na dvoře je zároveň i pes. Proto se snažíme všechny naše psi naučit na pobyt jak na pastvině, tak na dvoře, aby si zvykli na obojí a nemuseli jsme nikoho zavírat. Na pastvině jim jako útočiště slouží přístřešek pro dřevo, ovčín a mají tam také vlastní boudu, kterou ale vůbec nevyužívají. Za jakéhokoliv počasí jsou raději venku a pouze když jsou skutečně velké průtrže, schovají se spolu s ovcemi do ovčína. 

Výstavy 

      Jednou z podmínek pro uchovnění v našem klubu je účast na dvou výstavách, z nichž jedna musí být pořádaná klubem. Netoužíme po tom vymetat jednu výstavu za druhou a hromadit poháry a medaile na poličkách. Za důležité považujeme klubové výstavy, kde psy posuzuje specialista na plemeno. Posudek od odborníka na plemeno považujeme za směrodatný. Odborníkem vyčtené nedostatky, či naopak pozdvižené kvality nám můžou být do budoucna skvělým vodítkem pro plánovaná krytí. Jsme moc rádi, že nám klub poskytuje tak skvělou příležitost, nechat si naše psi posoudit pokaždé jiným odborníkem. Další speciální výstavy pro plemeno se každoročně organizují ve francouzském Argelès-Gazost, kolébce plemene na úpatí samotných Pyrenejí, na jihu Francie, či ve Švédském Norje Boke. Máme zájem se pravidelně účastnit i těchto zahraničních výstav a zároveň cesty pojmout jako rodinnou dovolenou. Láká nás především přátelské prostředí a čas strávený s fajn lidmi se stejnými zájmy. Těchto zahraničních speciálek se účastní mnoho majitelů a chovatelů téměř z celé Evropy a nabízí se tak možnost mít naše psy posouzené ve skutečně početné a kvalitní konkurenci. Zároveň je to dobrá příležitost si prohlédnout naživo potenciální krycí psy nebo rodiče případných nových členů smečky. Co se týče ostatních výstav, pokud se objeví nějaká v okolí, rádi se proběhneme, a to hlavně s mlaďochy. Žijeme na vsi se třinácti obyvateli, a tak se nám takové výstavy jako forma socializace hodí. Výsledky z takových výstav nepovažujeme za příliš důležité, ale samozřejmě z nich máme taky radost.

Povídaní o zdraví mým pohledem a jiná kontroverzní témata, aneb na co si dávat pozor při výběru štěněte a co Vám (téměř) žádný chovatel neřekne

Předem bych chtěla říci, že se nejedná o odborné stanovisko, pouze o můj subjektivní pohled na základě příjemných i nepříjemných vlastních zkušeností a znalostí, které jsem získala od letitých chovatelů a specialistů na plemeno. Cílem příspěvku NENÍ osočování jiných chovatelů a chovatelských stanic, budu tedy velmi ráda, když si na sebe nikdo z tohoto příspěvku nebude nic vztahovat. Ať se každý chovatel podívá do zrcadla a je upřímný sám k sobě. Tuto sekci jsem pojala jako „návod“ na „správný“ výběr štěněte a sepsala jsem zde veškeré informace, které bych ocenila, kdybych jimi disponovala v době výběru svého prvního potenciálně chovného psa.

V poslední době se rozmohl na sociálních sítích nešvar (pravděpodobně způsoben nedostatkem štěňat u nás a komplikovanějšími možnostmi importu). Sednu si k počítači, či otevřu mobil a vidím tam dotaz „Která chovatelská stanice je nejlepší?“ Moje odpověď: ŽÁDNÁ. Všichni chovatelé se mnou budou souhlasit, když řeknu, že je všude něco a kde není, tam bude. Jen někde je toho více a někde méně. Každý má své preference, na základě kterých Vám doporučí z vlastního pohledu tu nejlepší ChS. Ovšem, většina doporučuje chovatelskou stanici na základě jednorázové zkušenosti, vlastní ani ne roční, nebo maximálně ročního psa či fenu, nepodstoupil s ním žádné zdravotní vyšetření, a především neznají standard plemene a „správný typ“. Velkou radost mi dělá sebereflexe samotných chovatelů, kteří minimálně v tomhle ohledu projevili trochu pokory a nevykřikují při výše zmíněném dotazu názvy svých chovatelských stanic.

O kvalitě chovatelské stanice se dle mého názoru dá mluvit až po několika odchovaných generacích, (ne vrzích – spousta „chovatelů“ totiž stihne „nafrkat“ několik vrhů, přičemž ten první má s bídou pět let). Co tedy činí chovatele kvalitním? Pro mě to znamená transparentnost, ovšem, tu mi žádný chovatel nikdy neposkytne na 100 %. Frekvence uskutečněných krytí a narozených vrhů (tohle ale hodně závisí na velikosti chovatelské stanice a počtu psů). Zázemí pro psy, čas, který jim chovatel věnuje, tedy množství psů v chovatelské stanici vs. zaměstnání a časová vytíženost chovatele, byť je to osobní záležitost daného člověka, může nám to hodně napovědět. Štěňata se totiž chovají modelově podle své matky a její chování nám reflektuje čas a péči, kterou od svého chovatele dostává. Takže ve finále, to, jak se vaše novopečené štěňátko chová, velmi závisí na tom, kolik péče a času věnoval chovatel nejen jim ale i jejich matce. Dalším kritériem pro mě je množství zdravotních vyšetření provedených na chovných jedincích. Zcela nesouhlasím s tvrzením, že chovatel, který se svými psy podstoupí řadu zdravotních vyšetření je podezřelý, že něco skrývá, nebo snad očekává nějaký problém. Třeba já jsem se jako začínající chovatel rozhodla, že provedu maximum zdravotních vyšetření, a to na základě špatné zkušenosti s chovateli, kteří provedli jen ty nejnutnější k uchovnění. O tom ale až za chvíli. Mým cílem je zbavit se v mém vlastním chovu co nejvíce neznámých, a toho lze dosáhnout právě provedením více zdravotních vyšetření. Abychom se pochopili. Někdo by mi určitě oponoval argumentem, že přílišným testováním bychom dosáhli toho, čeho dosáhli třeba v sousedním Německu, kde se zcela vytratil typ. Já ale netvrdím, že máme bezhlavě testovat a vyloučit každého psa s nějakým nálezem. Testování je z mého pohledu důležité především z důvodu monitorování, to znamená, že pokud víme o existujících problémech, vadách, můžeme vybrat partnera „čistého“, čímž značně eliminujeme riziková spojení. V tomhle ohledu mě napadá nejnovější „trend“ testování degenerativní myelopatie (DM). 

DM je geneticky podmíněné autozomálně recesivní onemocnění, ale jistě si o něm a samotném projevu této nemoci zvládne každý z Vás najít informace sám. Ráda bych ale zdůraznila fakt, že zrovna u DM se nemoc nemusí nutně projevit ani u jedince, který má detekovanou mutaci v kopii obou genů (P/P, v zahraničí často značeno 2.2 nebo A/A) tedy je „pozitivní“. Což ale není správný výraz, správný je překlad z anglického výrazu „at risk“ tedy nese riziko projevu nemoci. A já bych si nedovolila polemizovat o tom kolika psům se DM reálně projevila, či by se mohla projevit. Nikdy bych si nedovolila argumentovat něčím jako „jéééžiši, však já neznám psa, který by to fyzicky měl i když byla detekovaná mutace“ – takhle Vám může argumentovat mnoho chovatelů. Člověk nikdy neví, a za předpokladu, že se onemocnění projeví na to vždy nakonec doplatí nový majitel. A je celkem jedno, zda máte pejska na chov, mazlení, práci, nebo jako parťáka. Zrovna toto onemocnění se dá správným výběrem partnera celkem dobře korigovat a eliminovat, ale k tomu musíme znát výsledek vyšetření čili testovat. Pokud testovat nebudeme, snadno se může stát, že spojíme přenašeče s „pozitivním“, přenašeče s přenašečem, ale i oba čisté jedince. Může dojít k různým kombinacím, které můžou dopadnout dobře ale i špatně, a právě proto je tak důležité to monitorovat.

Dalším strašákem, na který se neklade téměř žádný důraz jsou oční onemocnění (entropium, ektropium atd.) Já bych se teď zaměřila na entropium (geneticky přenosná – dědičná oční vada), s nímž mám vlastní zkušenosti. Bohužel po důkladném pátrání zjišťuji, že v chovu PHP v ČR entropium není nic neobvyklého, vyskytuje se v několika chovatelských stanicích a v některých dokonce opakovaně. Našemu psovi se entropium projevilo ve věku 5 měsíců. Já vlastně ani nevěděla co to je, až podle fotek mě na tuto vadu upozornila chovatelka otce našeho psa. Nějakou dobu jsem věřila, že je to jen záležitost růstu hlavy, jenže víčka se mu vtáčela každým dnem víc a víc až mu přihnali i výhřez třetího víčka, kdy téměř neviděl, a tak jsme mu v 8 měsících nechali neodkladně operovat obě oční víčka. K mé „radosti“ se na předoperačním vyšetření zjistila další oční vada (dle oftalmologa se jedná také o dědičnou vadu). Odborný název – perzistentní pupilární membrána. Nedalo mi to a začala jsem pátrat, kde k tomu mohl přijít. Pak mi chovatel našeho psa přeposlal video, na kterém byla jeho „teta“ s očima v evidentně (velmi diplomaticky řečeno) ne ideální kondici. Dle slov chovatelky onoho vrhu se ale nejedná o entropium, pouze má citlivé oči na prach a vítr a z toho důvodu dochází ke vtáčení víček. Konzultovala jsem toto tvrzení s panem doktorem Beránkem, který je pravděpodobně nejkompetentnějším odborníkem na veterinární oftalmologii v ČR. Pan doktor mi sdělil, že pokud se víčka vtáčí, je to jen a pouze entropium. Žádná citlivost na vítr nebo prach nezpůsobuje vtáčení víček, někteří jedinci mají citlivější oči na tyto podněty, ale způsobuje to maximálně zvýšenou sekreci slz. Samozřejmě i entropium má více forem. V některých případech se jedná o růstovou záležitost, někdy se toto onemocnění objeví pouze na jednom oku, někdy se nejedná o setrvalý stav, tedy víčko není permanentně vtočené. Nakonec jsem si všimla (a nebyla jsem jediná), že i jeho sestra má (dle fotek) nějaký problém s očima, bylo mi však řečeno, že je má v pořádku. Nedalo mi to a majitelku jsem sama oslovila a ta mi potvrdila, že má fena také diagnostikované entropium a teď již operovaná obě víčka. Dříve bych řekla, že oči v těchto liniích mají nějaký problém, a netroufla bych si za každou cenu tvrdit, že je to entropium. Myslela bych si, že náš pes mohl být pouze „obětí“ případu, kdy si prostě dva jedinci nesednou, ale po tomto faktu, kdy vím, že můj pes není jediným „náhodným“ postiženým jsem si zcela jistá, že to entropium je a že se v těchto liniích vyskytuje. Chovatelům zmiňovaných linií se skvěle daří tento fakt ignorovat, popírat to, lépe řečeno dělat mrtvého brouka a tvářit se, že s tímto onemocněním nemají žádné zkušenosti. Ostatně, přiznat si to by znamenalo předpokládat, že se tento problém objeví i v dalších vrzích těchto linií, když ne jeden ale několik jedinců již bylo užito v chovu, samozřejmě ani jeden z nich nepodstoupil neinvazivní oční vyšetření. Mohu se jen domnívat, proč asi. Já dnes už entropium poznám, při prohlížení fotografií ve skupinách na sociálních sítích je to pro mě do očí bijící, a to se většinou chce majitel pochlubit krásným parťákem. Nemám energii na „boj“ s majiteli (a chovateli), kteří to nechtějí vidět. Mimochodem, dlouhodobá ignorace entropia u psa může vést k trvalému poškození vizusu. 

Tím chci poukázat na to, že se dodatečným pátráním k nějakým nápovědám vždy dopracujete. Bohužel nikoho nenapadne si takový průzkum udělat předem. Přirozeně se náš mozek soustředí jen na to, co vyžadují zastřešující kluby (kyčle a pately) a nikoho nenapadne pátrat po čemkoliv dalším. Platí tohle především pro prvomajitele a je to právě z důvodu, že si prolítnou nějaké stránky a u všech psů vidí jen „HD a PL“, řeknou si „aha, to je asi něco důležité, na to budu koukat“. Právě proto bych uvítala, kdyby zastřešující kluby podávaly více informací i o dalších onemocněních, zdánlivě nepodstatných. To by však vyžadovalo obecnou upřímnost a otevřenost samotných chovatelů, kteří by se o své zkušenosti museli podělit a netajili je. Jenže „u nás přeci nic není“, protože když netestujeme, tak nevíme a když nevíme, tak není, takže logicky nic takového vzniknout nemůže. Ale nemůžu to mít nikomu za zlé, ostatně, zatajování nepříjemných faktů, problémů a průšvihů, popírání a lhaní máme tak nějak přirozeně v sobě, ale to bych nerozváděla, nejsem totiž odborník na sociální antropologii.

Když už jsem tedy zmínila zastřešujícími kluby vyžadované vyšetření (HD a PL), i ohledně těchto onemocnění bych ráda popsala můj pohled. Opět bych ráda podotkla, že si o dysplazii, stejně tak o luxaci patel zvládne každý něco najít a přečíst sám. Kdysi jsem žila v domnění, že dysplazie kyčelních kloubů je snad jediná „vada“, kterou může PHP mít (v době, kdy jsme měli Baltazara, který byl narozen v roce 2000 se s bídou vyšetřovaly kyčle). Donedávna jsem patřila mezi největší odpůrce chovu na jedincích, kteří měli výsledek horší než C, a dokonce bych odsoudila i ty, kteří chovali nejen na C, ale ohrnovala jsem nosem i u „Béček“. To vše ale jenom proto, že jsem tomuto ortopedickému onemocnění vůbec nerozuměla. Neříkám, že by se mělo brát na lehkou váhu. V jednom z klubů je nutné mít výsledek do stupně C ve druhém do stupně D a válečný konflikt je na světě. S dysplazií je to poněkud složitější a je toho hodně, co k tomu lze říct. V principu souhlasím s tím, že by se na vyšším stupni nemělo chovat. Pokud se ale někdo rozhodne jinak, měl by s tímhle faktem zacházet velmi rozumně. Osobně bych vybírala jedince, který má stupeň A, tedy 0, ideálně po rodičích se stejným výsledkem a prostudovala bych si několik dalších generací z rodokmene, včetně dalších existujících potomků a sourozenců a třeba i jejich potomky. Dá to hodně práce, ale je to cesta ke správnému rozhodnutí. Není ale dysplazie jako dysplazie. Já osobně bych pravděpodobně na stupni D nechovala a nemyslím si, že to je dobrý počin. Až na jeden případ, chovatelům v ČR známý a pyrenejskou komunitu rozdělující. Feně se stal ve štěněcím věku úraz, ve věku, kdy se podstupují RTG kyčlí ji vyšel výsledek A/D – tedy 3 stupně rozdíl. V jednom klubu je to stupeň, s nímž psa nelze uchovnit, ve druhém ale ano – logicky to vedlo ke konfliktu, který tak nějak pořád jede na vlně setrvačnosti. Sourozenci zmiňovaného psa, kteří byli vyšetřeni na dysplazii dopadli s nejlepším možným výsledkem – A/A. Můžeme se tedy jen domnívat, zda výsledek feny byl důsledkem úrazu, či to byl zrovna jediný „šťastlivec“ z vrhu, který dostal do vínku špatnou kyčel. Nahodila jsem tohle téma při konverzaci se svým veterinářem, který mi sdělil, že 3 stupně rozdíl dle jeho zkušeností je velmi neobvyklý jev. Dle jeho slov to ale nelze zcela vyloučit a setkal se s tím, zpravidla se to ale častěji vyskytuje u úplně jiných plemen z jiné skupiny. Samozřejmě, s faktem, že fena utrpěla zranění (sdělila jsem mu diagnózu), by se přikláněl k tomu, že to byl důsledek úrazu, ale vzhledem k tomu, že není a nebyl ošetřujícím lékařem mi nemůže dát jakékoliv oficiální stanovisko. Inu, je na každém, aby si na takový případ udělal vlastní názor. 

Dle některých chovatelů ze zahraničí (a mluvíme zde o lidech, kteří chovají 20 a více let a jsou uznávanými po celém světe spokojenými majiteli jejich odchovů, jinými chovateli i specialisty na plemeno) zde ale příliš lpíme na kyčlích, přitom existují mnohem závažnější onemocnění, které lze testovat a předejít tím problému. Zrovna dysplazii kyčelních kloubů lze celkem dobře zmírnit a v některých případech zcela odstranit, je k tomu však nutný správný výběr partnera. Nejsme žádná zaostalá země a máme možnost testovat skutečně širokou škálu onemocnění a my nejme schopni udělat ani ty nejčastěji se vyskytující u plemene. Čest výjimkám, abych neházela všechny do jednoto pytle, ale naše (středo) východoevropská nátura nás vede k myšlení typu „co nevím to není“. Bohužel, velmi silně vnímám, že mnoho „chovatelů“ (rozlišuji totiž chovatele a „chovatele“) provádí skutečně jen to nutné z jednoho prostého důvodu. Bojí se, že by se něco objevilo a nemohli by chovat (ač to předpisy nezakazují, možná nějaké svědomí uvnitř ano) „a jednou jsem si pořídil psa za takový peníz, tak prostě na něm/ní budu chovat a basta, ne ještě aby mi tu běhal nějaký darmožrout“. To ale nemusí být jediný důvod. Často se do chovu pustí lidi, kteří o tom nic nevědí a ani za chodu si nic víc nenastudují. Rozhodnou se pro plemeno, vidí, co je nutné k uchovnění, to provedou a dál se nezajímají, co dalšího by se mohlo objevit, jak je to časté atd. Já si ale pořád myslím, že je ta úmyslná nevědomost stejně závažným „hříchem“ jako když o problému víme, a přesto jej ignorujeme.

Luxace pately (kolenní čéšky) je strašákem snad pro všechny chovatele. Jedná se o problém, který nelze přehlédnout (možná ve výjimečných případech). Jsem ráda, že testovat luxaci čéšky je povinné v obou zastřešujících klubech. V jednom z klubu lze uchovnit pouze jedince do stupně 1/1 a spojovat pouze s jedincem s výsledkem 0/0. V tom druhém je povinnost vyšetřit, ale chovnost není podmíněna stupněm. Když jsem se zeptala, jak by se řešilo, že teda s výsledkem 2 nebo horší bude pes uchovněn (protože může být), a může se na jedinci vesele chovat, bylo mi řečeno, že se prostě nevydá krycí list. Zajímalo by mě, jak by se takový případ řešil legislativně, když pravidla samotného klubu nezakazují chov na jedincích s vyšším stupněm, není tedy důvod krycí list nevydat, no určitě by to byl velmi zajímavý proces. Když ale tenhle fakt pominu, v pořádku, fena tedy nebude mít vystavený krycí list, ale co pes? Tomu se přeci nic vydávat nemusí. A už se topíme v moři problémů, které můžou vzniknout. Opět jsem měla „štěstí“ a moje fenečka, se kterou jsem si dělala obrovské naděje ohledně chovu, začala ve třech a půl měsících kulhat. Nepotřebovala jsem ani veterináře, uvnitř jsem přesně věděla o co jde, no nepřipustila jsem si to. Až když jsem držela v ruce papír s diagnózou jsem si fakt, že má luxaci čéšky 3.-4. stupně, uvědomila. Kdyby tomu cokoliv napovídalo, nějaké předchozí kulhání, či náznak nejistého pohybu, ale nic. Prostě jen BUM, jako když bouchnete do stolu. Po padesáti normálních krocích to prostě začalo. Byla jsem přesvědčena, že si beru fenečku po zdravých rodičích a že se nemůže objevit žádný problém. Luxaci ale doprovázely i další problémy, rotace stehenní kosti (v jejímž důsledku pravděpodobně došlo k samotné luxaci) a OCD, výjimečně na kyčelním kloubu, ne ramenním, jak to u OCD obvykle bývá. Po zdlouhavém procesu, operaci, vyšetřeních je fenečka v pořádku, žije u nové majitelky, která ji dokázala zajistit podmínky vhodné pro její kondici. Ač lze říct, že již žádné známky nemoci nenese, rychleji se unaví, proto je pro ni lítání po pastvině vyloučený způsob života. Je z ní tedy gaučák, skvělý parťák a dělá radost svým majitelům. Nicméně, pořád dokola jsem si v hlavě přehrávala, kde se mohl stát problém. Vybavovala jsem si a dodnes vybavuji ten hrozný pohled na ni, na bolest, kterou musela mít a moji bezmocnost, protože tento stav je skutečně něčím, kde nelze pomoci jinak než operativně. Věřila jsem, že to byla nešťastná náhoda, že příroda jako mocný pán rozhodla, že si toto spojení prostě nesedne, jenže postupem času se ke mně dostala zpráva, že se i po jiném psovi stejných linií objevil tentýž problém. Přesvědčení, že to byla náhoda vystřídaly pochybnosti a já si připsala na svůj seznam další linii, se kterou musím být do budoucna velmi obezřetná.

Co se týče OCD, není radno jí brát na lehkou váhu. Osteochondróza je onemocnění chrupavek na kloubních plochách dlouhých kostí. Z mého pohledu je toto onemocnění stejně vážné, jako luxace čéšky. Ve většině případů se pes nevyhne operaci. Postihuje zpravidla obří plemena v období růstu. Projevuje se většinou do roku věku kulháním, nejčastěji na přední končetiny, zpravidla na obou ramenech, výjimečně na jedné straně. Někdy se stává, že je OCD způsobeno špatným způsobem krmení, tedy příliš rychlým růstem kostí (proto je potřeba dávat velký pozor na množství vápníku v období růstu). Samozřejmě v obrovském množství případů je to genetická záležitost. Může Vám tvrdit kdo chce a co chce, pokud trpí na stejnou diagnózu i další jedinci ze stejného vrhu, těžko Vás chovatel přesvědčí, že k tomu došlo v důsledků špatného způsobu krmení. Vzhledem k tomu, že je téměř (pokud ne úplně) nemožné potvrdit příčinu vzniku OCD, dokonce neexistují ani stupně (buď je pes postižen nebo není) tedy ani jakýkoliv vzorec k eliminaci, by z mého pohledu měl být každý jedinec diagnostikován OCD vyloučen z chovu.

Jedním z nejkontroverznějších témat mezi chovateli je inseminace (umělé oplodnění). Jedni jsou striktně proti a ti ostatní se tomu nijak nebrání. Nemyslím si, že je správné se na to dívat pouze jako na něco, co je špatně nebo dobře. Důležité si je zjistit z jakého důvodu byla tato forma reprodukce zvolena. Je obecně známo, že pes s dobrým pohlavním pudem nemá problém fenu kdykoliv a kdekoliv nakrýt a ví velmi dobře co má dělat, s čímž jako s faktem plně souhlasím. Velmi často v poslední době slýchám od chovatelů, že pes z inseminace má špatný pohlavní pud. Nemyslím si, že pohlavní pud psa je podmíněn pouze tím, zda pochází z inseminace nebo přirozeného krytí. Pokud Vám bude nějaký chovatel tvrdit, nebo si u něj na webu, či jiných platformách přečtete, že pes z inseminace bude mít špatný pohlavní pud, doporučuji přehodnotit, jestli jste se obrátili na správného chovatele, je to totiž naprostý nesmysl. Po velmi důkladném průzkumu jsem zjistila, že neexistuje ŽÁDNÉ odborné stanovisko potvrzující, že by byl pohlavní pud výhradně geneticky podmíněn, nebo snad závisel od formy reprodukce. Hypoteticky by tam určitá predispozice mohla být (za předpokladu, že se bavíme o jedinci, který má s krytím problém/má slabý pohlavní pud, má problém s přirozenou reprodukcí), ale podle mě je toto tvrzení totéž, jako kdybychom řekli, že fena, která pochází z inseminace nebude nikdy schopna přirozeně zabřeznout. Ať mi tedy prosím, nikdo nevykládá, že pokud si inseminací nakryju fenu semenem od psa, který je znám jako „sexuální mašina“, se mi narodí všichni samci s pohlavním pudem á la „podržtaška“. Samozřejmě, nepovažuji za správné využití možnosti inseminace u jedinců, u kterých je dlouhodobě pozorován problém s krytím. Pes, který se neumí přirozeně reprodukovat by měl být z chovu skutečně vyřazen. Pokud se budeme bavit o psech s jemnější povahou, už bych to tak černě neviděla. Opět slýcháme argument, že pes, který se nechá vrčící fenou odradit, nemá v chovu co dělat, protože by se v přírodě nebyl schopný přirozeně reprodukovat. Tady bych ráda podotkla, že nevíme, jak by tomu v přírodě bylo. Mohli bychom vést hypotézy o tom, že by se v té přírodě našla jemnější, submisivnější fena, kterou by takový pes úspěšně nakryl. Otázkou je, jaký přínos by takové spojení mělo. V případě, že by se tedy jednalo o psa se slabým pohlavním pudem, byť sebelepšího exteriéru a zdravotních výsledků, bych se v tomto případě přikláněla spíše ke skupině, která je striktně proti inseminaci. Nepochybně by měl být silný pohlavní pud velmi důležitým kritériem při výběru krycího psa.

Ráda bych teď ale uvedla příklad, kdy inseminaci podporuji. Pokud si vybereme po důkladném zvážení ke krytí jedince, o kterém je známo, že má dobrý a silný pohlavní pud, nebo se bez potíží přirozeně reprodukoval, tak proč ne. Může se stát, že takového psa najdeme až někde za oceánem, nebo třeba klidně i blíž, ale naše časové možnosti, nebo jiné okolnosti nám jednoduše neumožní takovou cestu absolvovat (úžasným příkladem jsou omezení ohledně koronaviru). Nebo pokud se jedná o zmražené semeno po psovi, který už nežije, ale byl výjimečný v mnoha ohledech, s perfektním exteriérem, typickou povahou, s dobrými zdravotními výsledky, a i dobrým pohlavním pudem. V takovém případě plně podporuji využití možnosti inseminace. ALE! Velmi důkladně bych v tomto případě zvážila, na jakou fenu tento materiál použiji. Rozhodně by to měla být fena, která podstoupí řadu zdravotních vyšetření s nejlepšími možnými výsledky, ideálně po rodičích se stejně dobrými zdravotními výsledky. V žádném případě bych to neriskovala na fenu bez jakýchkoliv zdravotních vyšetření viz. některé země. U semene uloženého takovou dobu skutečně nemůžeme vědět, jaké problémy mohl mít, či ve svých genech nosil daný pes. Je to ale rozhodně rozumnější řešení, než striktně vystupovat proti inseminaci a raději využít jedince, který je sice blíž a dostupnější a je o něm obecně známo, že má silný pohlavní pud a bez problému fenu nakryje, no v chovu je užit až příliš často. Pokud bychom volili toho „dostupnějšího“ jedince, je k zamyšlení, proč se vůbec chovu věnujeme. Pokud nám jde pouze o „jistotu“, že bude krytí úspěšné, tak je někde něco špatně. Před časem jsem si přečetla názor chovatele v diskuzi na sociální síti ve smyslu „proč jezdit někam stovky a tisíce kilometrů tam a zpátky a riskovat, že krytí nebude úspěšné, když tady mám jistotu úspěšného krytí“. Proč riskovat? Protože pokud nejsme ochotni podstoupit toto riziko a investovat čas a prostředky, tak se bohužel v chovu nikam neposouváme a „tvoříme“ dál a dál to samé, což pak vede k nadprodukci štěňat. Pokud si zvolíme toho „dostupnějšího“ jedince, který má ve svých nejlepších letech za sebou už XY vrhů, máme sice „jistotu“, že bude krytí úspěšné, ale bez jakéhokoliv významného přínosu pro plemeno. Pokud si spočítáme průměrný počet štěňat na vrh, dělá nám to skutečně mnoho sourozenců. Sice nevlastních, ale pořád jsou to sourozenci. Dnes se to možná jako problém nezdá, ale po několika letech se ten problém projeví. Na malém území bude příliš mnoho psů, kteří si budou příbuzensky velmi blízko. V takovém případě se ale nelze vymlouvat na liniovou plemenitbu, je to pouze výsledek nadměrného užití krycího psa. Na téma přílišného užití jedince v chovu jsem se zeptala jednoho ze specialistů na plemeno, jak to vidí on. Cituji „pro fenu maximálně čtyři vrhy, spíš bych se přikláněl ke třem, u psa ne více než 8 vrhů z důvodu zachování genetické variability a různorodosti fenotypu“. Skutečně bychom tedy při výběru krycího psa měli přihlížet ne pouze na zdravotní výsledky, exteriér a výstavné ocenění ale i povahu, pohlavní pud a užití v chovu. Stejný výsledek má taky nadměrné užití feny v chovu. Ačkoliv řády ČMKU říkají „maximální počet vrhů u chovné feny je 3 za období 24 měsíců, včetně vrhů, kdy fena porodí pouze jedno štěně, ideální počet je jeden vrh ročně“, řekněme si, především my ženy, které už máme děti, jestli je to v pořádku. Nejde ani tak o to, že někdo tam nahoře nařídil, že se smí, jako o to, jak to ta fena fyzicky nese. Potřebuje čas na to zotavit se. Ale také, proč bychom chtěli mít další vrh od stejné feny, když nemáme zpětnou vazbu o kvalitě potomků. Především ze zdravotního hlediska, kdy nejdůležitější vyšetření nelze provést dříve než v 18 měsících života. A pokud jde o exteriér, všichni potřebují nějaké množství času než se „vybarví“ a to především samci, kteří se často „dodělávají“ až kolem třetího roku života. Ten čas a odezva neplatí pouze pro opakovaná spojení, a je celkem jedno, že pro další vrh je zvolen jiný krycí pes. Zkušený chovatel by měl při pohledu na odchované jedince poznat znaky, které se kopírovaly po otci a které po matce, a i když je každé spojení jiné, i sám chovatel by si měl vzít čas na rozmyšlenou, kudy dál kráčet a jak s kvalitami, či naopak nedostatky dané feny do budoucna naložit. K tématu inseminace bych si dovolila drobnou filozofickou otázku adresovanou především zatvrzelým odpůrcům: „Jak to, že pokud jde o psy a inseminaci, jsme tak pragmatičtí, ale jakmile jde o lidi a umělé oplodnění, pohltí nás obrovská vlna sentimentu, podpory a soucitu?“

Výše zmiňuji onemocnění, na která své chovné jedince testuji. Budu se vždy snažit vybírat krycího psa, který bude mít vyšetřeno co nejvíce z těchto nemocí. Ovšem je důležité vědět, že se i ze dvou zdravých jedinců může narodit „průšvih“. Neříkám tím, abyste se vyhýbali chovatelům, kteří neprovádí tak širokou škálu vyšetření. Pokud si vyberete nějakou chovatelskou stanici, či konkrétní spojení, využijte možnosti moderní technologie a dopátrejte si zdravotní statistiku vrhu, ze kterého spojovaní jedinci pochází. Může se stát, že se nedovíte úplně hezké informace o zdravotním stavu sourozenců. Ale to pořád neznamená, že pokud zůstanete u své volby, budete mít špatného psa. Je pravda, že nemůžeme vyloučit každého jedince, u kterého se objeví nějaké onemocnění, třeba v nižším stupni. Může se stát, že se závažné onemocnění objeví u zcela zdravého jedince, nemusíme ale automaticky z chovu vyloučit všechny sourozence z vrhu. Pak je důležité vědět, zda se jedná o ryze geneticky přenosné onemocnění (pak hrozí, že jsou sourozenci přenašeči), a pokud máme úmysl jedince užít v chovu, takový fakt nesmíme opomíjet, naopak při výběru partnera tento fakt zohlednit a na základě toho vybírat psa/fenu, která toto onemocnění nenese, nenesou ji ani sourozenci, ideálně ani další předci. 

Chovatelství je skutečně finančně velmi náročné, a jestli někdo tvrdí, že ne, neví, o čem mluví. Tak široká škála zdravotních vyšetření může stát třetinu až polovinu pořizovací ceny pejska/feny. A ač o tom většina chovatelů nemluví, i tento fakt bývá odrazujícím při jejich rozhodnutí tyto vyšetření neabsolvovat, nemluvě o rostoucím riziku nějakého nálezu a následné nutnosti vyloučení daného jedince z chovu. Čestnost je ale mnoha chovatelům naprosto cizí a není jim stydno jedince operovat, či výsledky zatajit (ostatně, vyjma povinných vyšetření k chovnosti lze ty méně lichotivé zamlčet) a dále na nich chovat. V již zmíněných skupinách na sociálních sítích denně narážím na majitele tohoto plemene tázajících se na ty nejzákladnější věci, o kterých si myslím, že by jim je měl sdělit bezvýhradně sám chovatel. Bohužel čím dál silněji vnímám, že se chovatelé snaží po tom, co štěňata odejdou do nových domovů vyhnout jakékoliv zodpovědnosti. Neumí se postavit k problému čestně, v mnoha případech problém svedou na majitele a jejich nesprávné „zacházení“ se štěnětem. A právě ona neznalost všeho, co výše zmiňuji způsobuje, že se pak majitelé bezdůvodně viní. Ovšem, často se stane, že za některé vzniklé zdravotní problémy se majitelé skutečně zaslouží. Proto by je měl každý slušný chovatel na úkor vlastního času řádně a o všem poučit, a tím se vyhnout chybám v následujícím, pro štěňata velmi důležitém vývojovém období. V mém případě jsem ale při té smůle na úplném začátku měla svým způsobem i štěstí. Chovatel, od kterého jsme měli fenečku s luxací čéšky se zachoval jako čestný muž, řádně se s námi vyrovnal, konzultoval s námi i novými majiteli každý krok a na samotnou operaci také značně přispěl (ať si „milá“ slečna z neziskovky píše na svých stránkách co chce). Vztahy s námi se nijak nezhoršily, naopak nás to velmi sblížilo, a i s novými majiteli udržuje pravidelný a přátelský vztah. S pořízením naši poslední feny mě rozesmálo, když jsem k ní obdržela „manuál“. Vtipné mi to přišlo především z důvodu, že je to náš, už několikátý jedinec tohoto plemene a po 21 letech mě snad již nemůže nic překvapit. To jsem si myslela, jen dokud jsem si onen 20stránkový manuál nepřečetla. Byla jsem velmi mile překvapena, jak se chovatelé snažili myslet na opravdu velké množství různých situací a podmínek, do kterých se jejich odchov může dostat. Paradoxně tam, kde jsem zpočátku měla z chovatelů velmi příjemný pocit, se mi nedostalo porozumění, jakékoliv kompenzace, a dokonce ani snahy cokoliv zodpovědně řešit. Situaci, kterou popisuji ale nechci vztahovat výhradně na Českou republiku. Naopak, u nás je povinné alespoň minimum vyšetření. V mnoha zemích není povinné vůbec nic, a pak skutečně nemůžete tušit, co si domů odvážíte. S chovateli mluvte často, ptejte se i na zdánlivě nepříjemné věci, sledujte jejich reakce. Já osobně bych se obloukem vyhnula těm, kteří jednu zdravotní problematiku převedou na pomluvu kohokoliv a čehokoliv, což jsem měla také možnost zažít na „vlastní kůži“. Nepřistupujte k tomu stylem „ááá mě je to jedno, no tak ho/ji budeme operovat“. Nejde totiž pouze o finanční nákladnost většiny zákroků, ale především o čas a trápení nejen Váš, ale i samotného pejska. Pokud jste se pro plemeno rozhodli, určitě počítáte s tím, že Vám bude dělat společnost alespoň po dobu, které se plemeno průměrně dožívá. Chcete přeci sdílet léta radosti se šťastným a zdravým psem, proto vybírejte velmi uváženě. Na nic nespěchejte a nenechte se „zblbnout“ roztomilými fotkami štěňátek (a vím, že je někdy opravdu velmi těžké jim odolat). Prohlížejte si předky, pokud to není možné naživo, alespoň na fotkách a ujistěte se, že se vám daní jedinci líbí. Pokud jste tento příspěvek dočetli až sem, gratuluji, máte správně našlápnuto a pravděpodobně Vám není Váš budoucí člen rodiny ukraden a záleží Vám na jeho/jejím zdraví a původu.

 .