100leté výročí klubu R.A.C.P. v Argelès-Gazost, Pyreneje (2023)

Konečně se nám to povedlo a letos jsme poprvé vyrazili do Argelès-Gazost, malého městečka v kolébce Pyrenejí, kde se již 43 let koná nejvýznamnější výstava psů pyrenejských plemen. Letos to byla obzvlášť velká paráda, francouzský klub totiž oslavoval 100leté výročí od jeho založení. Při této příležitosti klub uspořádal rovnou dvě výstavy. V sobotu se konala historicky první světová výstava pro pyrenejská plemena (1. Mondiale des races Pyreneés) a v neděli právě 43. Národní výstava pro pyrenejská plemena (Nationale d'élevage).

Do Francie jsme chtěli vyrazit o něco dříve, ale události posledního období a pracovní povinnosti nás zdrželi. Z plzeňska je to do Argelès 1700 km, takže nám bylo jasné, že nám cesta potrvá poněkud déle. Naším XXL obytňákem to nelze po dálnicích „mastit“ a tak kromě Německa jezdíme hlavně ve Francii po „rychlostkách,“ na kterých máme více možností zastavit na hezkých místech, povenčit pejsky v klidu a uvařit si oběd. Protiví se mi myšlenka stavění na dálničních odpočivadlech mezi kamiony s tříčlennou smečkou, kde je vysoká pravděpodobnost, že by mohlo dojít k nějakému neštěstí, nebo jen rychle zobnout suchou bagetu a hrr hrr rychle zase jet. Takto máme možnost si naplánovat cestou i drobné výlety na místa, které jsou po trase a je tam něco zajímavého.

Do kempu jsme dorazili ve čtvrtek večer, vyčerpaní – stihli jsme jen vybalit a rychlou večeri a padli jsme jak „za vlast“.

V pátek se konali testy povahy. Loni jsem jej s Millie v Montignacu absolvovala. Ač Millie zvládla test na plný počet bodů se známkou „Excellent“, po této zkušenosti jsem se rozhodla Míšu a Stellu nepřihlašovat. Právě po ní jsem ztratila veškeré iluze o výpovědní hodnotě této zkoušky. Proto se dnes nenechám zblbnout „cárem“ papíru, že má někdo psa „excellentní“ povahy – raději si to ověřím sama, pokud takovou možnost budu mít. Nemám vůbec strach, že by mí psy test povahy nezvládli, nicméně, test mi neřekne nic, co bych o nich sama nevěděla. V pátek jsme tedy jako správní Plzeňáci narazili sud Plzničky a vítali jsme u nás návštěvy. Se spoustou lidí, se kterými jsme se doposud znali pouze ze sociálních sítí jsme se konečně seznámili i osobně a hezky jsme si popovídali. Dopoledne jsme šli na krátkou procházku, abychom si prohlédli místo výstavy – i tam jsme potkali známe tváře a krátce si popovídali. Na místě výstavy probíhali poslední přípravy a vystavovatelé si připravovali zázemí pro víkend. V odpoledních hodinách jsme vyrazili na objevovací procházku do centra města – k mému milému překvapení je město velice přívětivé ke psům těchto plemen a téměř všude člověk potká milé detaily tomu napovídající – tu plakát, tam obraz nebo socha a obchůdky plné tematických suvenýrů.

Na pátek jsem se hrozně těšila, měli jsme se totiž sejít s Robertou, kterou jsem naposled viděla v únoru, když jsme kryly Millie. Roberta měla poprvé vidět naši malou Barège a ta se poprvé setkala se svým tatínkem Nambrotem. Setkání bylo velmi milé a pozitivně emoční – Barunka svého tatínka pořádně opusinkovala a on si to nechal líbit – když konečně přestala, začal pusinkovat on jí. Nambrot je neuvěřitelně klidný, vyrovnaný a trpělivý pes a z Barunčino štěněcího hopkání si nedělal těžkou hlavu. Přidali se k nám i Rocco a Monica – chovatelé Nambrota, kteří viděli Barunku taky poprvé a k mému potěšení měli obrovskou radost z jejího doposud velmi povedeného exteriéru, krásné hlavy a výrazu, ale i sladké povahy. Rocco a Monica sebou na výstavu přivezli i fenku Noix Muscade, sestru Nambrota, tetičku našeho vrhu „B“, teda i Barunky. Noix byla z mého pohledu nejkrásnější fenkou ve třídě šampionek a zřejmě to tak viděli i rozhodčí – oba dny totiž třídu vyhrála a v sobotu byla dokonce „Meilleur champion“. V pátek jsme s nimi povečeřeli a přidali se k nám i další chovatelé z Itálie. Není snad srdečnějších lidí v chovu, moc jsme si to s nimi užili.

V sobotu se konala světová výstava. Se sestrou jsme vyrazili s kennelkou, židlemi a Barunkou na výstaviště. Míšu a Stellu jsme nechali v kempu, ve dvou bychom tolik věcí a tři psy nezvládli, manžela a syna jsme nechali v kempovém aquaparku, nemělo by pro ně smysl postávat celý den v horku a čekat. Dorazili jsme na poslední chvíli, sotva jsme složili věci, letěla jsem s Barunkou do kruhu. Musím poděkovat přátelům z Maďarska, že mi vyzvedli katalog a dáreček, jinak bych posouzení nestihla. Nutno podotknout, že jsem s Barunkou na výstavu vůbec necvičila a v kruhu měla na sobě poprvé výstavní vodítko. Když jí ale pan rozhodčí posuzoval, chovala se ukázkově, i přes to, že nic takového nikdy dřív nezažila. Problém nastal až při běhu, kdy přepnula do bláznivého štěněcího režimu a hopsala do všech stran. Nakonec pan rozhodčí řekl, že je sice nádherná, ale není schopen jí posoudit v pohybu, a proto dostala známku „Velmi nadějná 2“. Z kruhu jsem odcházela velmi nepohodlně, ale ne kvůli nespokojenosti s výsledkem, ale moje boty byly úplně promočené, brzy ráno byla totiž tráva ještě velmi mokrá a já jsem si nevzala zrovna vhodnou obuv. Rychle jsem se zula a vyslala jsem sestru do kempu pro suché ponožky a boty a taky pro Míšu a Stellu. Nezbylo mi nic než posedávat s nohama nahoře v křesílku s uhopsanou Barunkou na vodítku, v kennelce totiž moje malá závislačka nevydržela. Když se sestra vrátila, už byl čas na posouzení třídy otevřené, do které byli přihlášeni Míša i Stella. Feny i psy se posuzovali najednou ve dvou různých kruzích, a tak mi nezbylo než Stellu „vrazit“ sestře a poslat jí do kruhu kde bylo 40 přihlášených fen. Já jsem zůstala s Míšou v druhém kruhu – samců bylo v této třídě 36. Původně jsem chtěla mezi kruhy probíhat a Stellu předvést taky, ale netušila sem, jak to tam chodí a nakolik kriticky by se rozhodčí dívali na pobíhaní sem a tam mezi kruhy, tak jsem raději nechala na sestře celé předvedení, posouzení a taky čekání. Sice jsem na dálku občas přetáčela panenky, ale nemohu jí nic vyčítat, v rámci svých „handlerských dovedností“ udělala naprosté maximum. Naštěstí jsou naši jedinci od písmene „A“, takže byli posouzeni oba poměrně rychle a hned na začátku, než se stihli začít nudit. Všimla jsem si ale, že více lidí mělo více psů a mezi kruhy probíhali podle potřeby a nebyl to žádný problém, dokonce to rozhodčí tolerovali a v případě potřeby chvilku počkali. Plán na neděli byl teda jasný, pokud to půjde, předvedu si je sama, a ne že bych sestře nevěřila, ale je pro mě důležité slyšet co rozhodčí říká – když jsem se jí zeptala co říkal na Stellu, odpověď byla „já nevím“ :D Mezitím, aby to nebylo málo stresující, ke mně ke kruhu přiběhla chovatelka z Francie, že musela dát Barunku do klece (klece zajistili organizátoři a byli volně k využití, když měl někdo hodně psů a málo rukou a zrovna vystavoval). Barunka se totiž rozhodla pro demolici kennelky v mé nepřítomnosti a manžel ještě nestihl dorazit – na babysitting pro Barunku jsem ho objednala na později, netušila sem totiž, že budou předchozí třídy posouzené tak svižně. Snad jediná špatná věc byla to nekonečné čekání, než se posoudí celé, tak početné třídy. Naštěstí byli rozhodčí fajn a poslali nás mimo kruh ať si se psy odpočinem ve stínu, než bude posouzena celá třída. Konečně pak dorazila záchrana – manžel – se studeným pivíčkem pro nás se sestrou a vodou pro psy. Následně vzal Barunku a odvedl ji do kempu, aby si slečna mohla dopřát svůj polední miminkovský spánek ve vychlazeném obytňáku. Nakonec jsme se dočkali a posuzování skončilo. Oba moji miláčci opustili kruh se známkou „Výborný“ bez umístnění. Opadl stres a já jsem se konečně začala bavit – s lidmi kolem a taky jsem se podívala na třídy šampionů a veteránů. Se Stellinkou jsme byli za madame Laffitte, chovatelkou plánovaného otce našeho nadcházejícího vrhu, protože si chtěla Stellu důkladně prohlédnout. Jsem ráda, že se jí moc líbila. Hezké slova na adresu mých psů od letitých a zkušených chovatelů mne vždy velmi potěší. Počkali jsme ještě na odpolední defilé zahraničních vystavovatelů a hned potom jsme vše sbalili a vrátili jsme se do kempu. Už jsme neměli sílu zůstat na závěrečky, natož se účastnit průvodu městem, a i psíci toho měli plné kecky. Raději si odpočinuli v chládku bydlíku a my jsme se šli vykoupat do akváče. Zbytek odpoledne jsme na sebe beze slov „polomrtví“ koukali jako sušené švestky. Až k večeru jsme chtěli na procházku se psy, aby nebyli pořád zavření– ti ale vyjádřili nevoli k jakékoliv delší procházce, vyjma nutných metrů kvůli venčení. Už jsme to v sobotu chtěli "zabalit", no pak se u nás neplánovaně zastavili vystavovatelé z Irska, Anglie a Polska. Nevinné setkání se zvrtlo a změnilo na fajn grilovačku a večer plný pohody a smíchu. Jestli to bylo francouzským vínem, českým pivem, irskou whiskey nebo polskou zubrowkou nevím, ale postupně se ztratili slova a zůstal jen smích. Dokonce se mi poprvé v životě stalo, že nás přišli v pozdních nočních hodinách napomenout, abychom se utišili.

V neděli bylo vstávání po sobotním večeru trochu náročnější. Irové ale vypadali, jakoby tam s námi vůbec neponocovali a dopřáli si vydatný 12hodinový spánek. Ráno mě potkali, jak se plácám směrem na výstaviště se židlemi a kennelkou. Byli tak hodní, že mi věci naložili do svého auta a odvezli. Já jsem tedy mohla vzít jen Barunku a vyrazit na ranní posuzování. Ač se celý víkend nesl ve velmi pozitivním duchu, objevil se i nepříjemný moment. Já jsem začala být vnitřně v nepohodě, naše Barunka to zřejmě vycítila a začala mi hrozně vyvádět. Vzala si jí tedy sestra a Baru se okamžitě zklidnila a přepnula opět do hravého štěněcího režimu. Vyhodnotila jsem to tak, že je lepší, aby hravě hopsala, než stresově vyváděla, a tak jsem nechala sestru, aby jí předvedla. Posuzování Barunky dopadlo stejně, jako v sobotu. Pan rozhodčí Gainche řekl, že je sice Baruška hezčí, ale není schopen jí posoudit v pohybu. Baruška si tedy opět odnesla z kruhu známku „Velmi nadějná 2“. Po posouzení jí sestra hned odvedla zpět do kempu za manželem a synem, aby nedošlo ke stejné situaci jako den předtím a nemusela zůstat bez dozoru. Celkem brzy se začala posuzovat třída otevřená. Samci měli pár minut náskok, takže jsem hned po posouzení Míši letěla do kruhu vedle nechat posoudit Stellu. Sestra tedy měla na starost jen držení psů v čase čekání. V otevřené třídě fen byla i sestra naší Stellinky, Alba. Protože jsme stáli bezprostředně za sebou, měla jsem možnost si vyslechnout posudek od pana rozhodčího. Alba v sobotu dostala známku „Velmi dobrý“, protože se panu rozhodčímu nepozdával její pohyb. V neděli dostala známku „Výborná“, bez umístnění, a dokonce v kruhu setrvala déle než Stella. Míša se Stellou dostali i v neděli známku „Výborný“ bez umístnění a já jsem naprosto spokojena. Já jsem ještě stihla v neděli zkouknout třídy šampionů, než dorazil manžel, aby nám pomohl vše sbalit. Na defilé zahraničních vystavovatelů jsme nečekali a na závěrečky taky ne. Opět jsme dali přednost koupání a odpočinku, a i psíci byli podobně jako předchozí den „k.o.“. K večeru jsme se ještě jednou sešli s Robertou, měla pro mě spoustu cenných rad a informací a já jsem ráda za každou chvilku, kterou můžu trávit s mojí mentorkou. Večer se v restauraci kempu sešli na „poslední“ společnou večeři chovatelé ze Španělska, Portugalska, Británie, Německa i Francie. Lidi různě pobíhali mezi stoly a povídali si – bylo to velmi pohodové a příjemné. Velmi mě potěšilo, že se za námi jak na výstavišti, tak u večeře zastavili Nieves a Lorenzo a nešetřili hezkými slovy na adresu našich psů a okamžitě poznali své linie. První věta Nieves byla směrem ke Stellince – „ta má krev de Alba de los Danzantes, že?“ a nezapomněli ani pochválit a pomazlit Barušku spící pod stolem. Bylo to opravdu krásné ukončení výstavního víkendu.

Věděli jsme, že budeme po víkendu unavení, takže jsme si místo v kempu rovnou rezervovali až do úterý, abychom si v pondělí mohli odpočinout. Po vydatném spánku jsme vyrazili na procházku do města. Zcela neplánovaně jsme potkali ve městě holandskou rozhodčí a specialistku pro plemeno, paní Renate Chiodi a bratra již bohužel zesnulé Ans van den Berg, obrovské znalkyně a milovnice plemene Heina van den Berga spolu s britskou „delegací“. Don, který nedávno začal praktikovat fyzioterapii pro psy si vzal „pod křídla“ Stellu a ta si to nesmírně užívala, Heino učil moji sestru, jak správně předvést Barunku a Renate chválila Míšu a zbytku party na něm demonstrovala, jak má vypadat správná srst. Celé odpoledne jsem poslouchala hromadu informací o plemeni, i o jeho posuzování a řekli jsme si, že je lepší nechat štěně být štěnětem a nechat ho v kruhu vesele hopkat než z něj udělat cepovanou opičku. Britové bohužel spěchali na letiště, takže jsme museli debatní kroužek rozpustit, ale i tak den utekl jako voda – s fajn lidmi to je vždycky tak. K večeru se za námi zastavili majitelé Alby z našeho chovu, s nimi jsme dojeli sud a plznička došla :D Majitelé jsou s Albou velmi spokojeni a s výsledky z víkendu taky a Albinka s nimi vypadá velmi šťastná.

V úterý jsme zabalili a plán byl vyrazit směrem k Cirque de Gavarnie. Bohužel, než jsme vše sbalili a doplnili zásoby, bylo celkem pozdě na to započít túru. Tak jsme změnili plán a vyrazili jsme k Lac d’Estaing. Bylo to nádherné místo u jezera mezi horami, kde se volně pásli koně, poníci a krávy. Naši psíci spokojeně leželi v trávě a nenechali se rozhodit zvířaty pasoucími se v jejich bezprostřední blízkosti. Zřejmě jim to prostředí evokovalo naši pastvinu, protože za celou dobu výletu vypadali právě tam nejspokojenější. Odpoledne za námi k jezeru přijel Heino abychom si popovídali a probrali filozofii a cíle nově založeného mezinárodního klubu přátel pyrenejského horského psa, který spolu s Renate založili na základě prvotní myšlenky jeho zesnulé sestry Ans. Když si člověk povídá s opravdovými milovníky plemene, čas utíká nesmírně rychle. Slunce už zapadlo za hory, když od nás Heino odjížděl a my jsme do setmění stihli procházku kolem jezera. Hned ráno jsme vyrazili směrem do Gavarnie, abychom stihli ťapačku za hezkého počasí tam i zpět. Cestou jsme potkali chovatele z Austrálie, a tak jsme si část výšlapu zpříjemnili povídáním o psech. Když jsme dorazili do cíle, nelitovala jsem ani krůček. Cirque de Gavarnie je nádherné místo, v cíli jsme si dali skleničku vína a užívali si krásný výhled. K vodopádu jsme už nedošli, u horské chaty byla hranice, od které dál psíci už nesměli a my jsme sebou měli hned tři. U Gavarnie jsme přespali do dalšího dne, na který jsem měla naplánovaný výlet – projet průsmyk „Col du Tourmalet“, městečko Barèges, řeku „Le Bastan“, výťap k Pic du Midi de Bigorre. Bohužel byl celý tento úsek uzavřen kvůli cyklistickým závodům až do víkendu. Navíc se z vnitrozemí hnaly směrem k horám mraky a hlásili horší počasí, takže jsme ani nepřemýšleli nad jinou alternativou a vyrazili jsme směr ČR. Cesta nám trvala zase tři dny, ale domů jsme dojeli živí a zdraví.

Abych zhodnotila tu „psí část“ celého výletu – jsem nadšena. Viděla jsem nádherné psy a potkala hromadu úžasných lidí a skutečných milovníků plemene. Moji miláčkové dostali oba dny známku „výborná“ s nádhernými posudky (které brzy přeložím a přidám na podstránky jednotlivců). A ta „výborná“ je pro mě obrovská čest, protože se této výstavy účastnili TOP chovatelé z celé Evropy a každý z nich vytáhl „nejtěžší kalibr“ svého chovu – ustát takovou konkurenci na „výbornou“ pro mě znamená hodně. Míša i Stella se v průběhu celé výstavy oba dny chovali skvěle a naprosto bezproblémově. Jsem vděčná za každé hezké slovo na adresu mých psů od rozhodčích i jiných, zkušených chovatelů – zbavili mě značné části mých pochybností ohledně mých psů, které ve mně tu a tam někdo nějakou nevhodnou poznámkou vzbudí. Jsem ráda, že jsem měla možnost si popovídat se spoustou lidí, se kterými jsem pravidelně v kontaktu. Osobní setkání je o něčem úplně jiném. Bohužel zázemí výstavy není nejvhodnějším prostředím pro dlouhé konverzace. Bylo skvělé konečně potkat chovatelky Millie a tu a tam s nimi prohodit pár slov. Celý víkend se nesl ve velmi přátelském duchu – alespoň jsem to tak vnímala já.

Děkovat bych tu mohla spoustě lidem za vše možné a stejně bych je všechny nevyjmenovala. Největší dík patří mé rodině – sestře za veškerou pomoc a podporu v průběhu výstavy, našim klukům a zaměstnancům za příkladnou péči o Zippu, Millie a zbytek zvířectva doma a hlavně manželovi, který i přes náročné období před odjezdem „makal jak čert“ abychom vůbec odjeli, za to, že vše zajistil a bezpečně nás odvezl tam a zpátky. Je to poklad!!!

Naše výsledky:

1. Mondiale des races Pyrénées (16. 9. 2023)

Rozhodčí: Jean-Jacques Dupas (F)

Barège z Farmy u Stromodomu - třída štěňat - Velmi nadějná 2

Astella z Farmy u Stromodomu - třída otevřená (40 přihlášených fen ve třídě) - Výborná (bez umístnění)

Alba z Farmy u Stromodomu - třída otevřená - Velmi dobrá

Rozhodčí: Guido Massimello (IT)

Astazou u Farmy u Stromodomu - třída otevřená (36 přihlášených psů ve třídě) - Výborný (bez umístnění)

43. Nationale d'élevage (17. 9. 2023)

Rozhodčí: Norbert Gainche (F)

Barège z Farmy u Stromodomu - třída štěňat - Velmi nadějná 2

Rozhodčí: Guido Massimello (IT)