Náš příběh

     Pyrenejský horský pes je součástí naší rodiny od roku 2000. Náš první pes sice nebyl vůbec typickým představitelem plemene, přesto nás okouzlil a jiné plemeno jsme už nechtěli. Už náš první Pyrenej byl uchovněn a užit v chovu jako krycí pes v chovatelské stanici, ve které se narodil. I když byl chov veden v jeho rodné chovatelské stanici, feny na krytí jezdili k nám domů. Dva roky po jeho pořízení jsme importovali fenu z Francie, za účelem spojit je, to se nám však nepovedlo. Rozhodli jsme se zkusit, zda by jí změna prostředí na nějakou dobu neprospěla a přestěhovala se ke vzdálenější rodině. Bohužel, ani změna prostředí ničemu nepomohla, osud nám nepřál a ona nikdy žádná štěňata na svět nepřivedla. Nakonec se vrátila do svého „dočasného“ domova tam zůstala úžasným miláčkem pro své nové majitele. Pes tedy zůstal na dvoře sám, a tak jsme začali uvažovat o pořízení dalšího psa nebo feny. Děti nás přesvědčily, že chtějí něco menšího, a tak volba padla na kříženku zlatého retrívra. Tu si náš Pyrenej vychoval velmi svérázně. Nicméně, postupem času jsme zjistili, že nám povahou sedí více pyrenejský horský pes. I přesto jsme jí milovali, celý život byla skvělým hlídačem, a i na sklonku života jako správný pes hlásila pronikavým štěkotem vše, co se jí nezdálo. Když náš první Pyrenej odešel za duhový most, zůstala sama, a to nás vedlo k pořízení našeho třetího pyrenejského horského psa. Už v prvních letech jeho života bylo jasné, že se jedná o jedince s velmi netypickou povahou, chabým zdravím a málo standardním exteriérem, a proto jsme jakékoliv chovatelské myšlenky schovali do šuplíku. Když ale oba začali stárnout, začali jsme uvažovat nad tím, že by bylo dobré přilít do smečky mladou krev. Tak jsme si pořídili našeho čtvrtého psa tohoto plemene. Nepořídili jsme si však jen psa, ale spolu s ním jsme začali realizovat spoustu do šuplíku schovaných plánů. Začali jsme se daleko více zajímat o plemeno, čteme odbornou literaturu, pročítáme a posloucháme názory jiných chovatelů, diskutujeme s nimi, učíme se i z jejich zkušeností. Zjistili jsme, že mezi chovateli platí staré známé „sto lidí, sto chutí“, jedno však mají všichni stejné, a to je láska k plemenu. Oslovili jsme i specialisty na plemeno a byli jsme velmi mile překvapeni jejich ochotou nám vždy na naše dotazy odpovědět. Nepochybujeme však o tom, že až teprve naše vlastní zkušenosti nás skutečně v tomto ohledu rozvinou. Bohužel se nevyhneme ani těm špatným a možná nám toho dají více než ty dobré. Každý den se snažíme náš rozhled a naše znalosti o něco rozšířit. Jsme vděční za to, že na to máme čas a prostor. Dnes, po roce a půl od rozhodnutí začít s vlastním chovem jsme bohatší o obrovské množství znalostí a bohužel i relativně dost špatných zkušeností. V roce 2019 nám byla pod registračním číslem 729/19 schválena mezinárodně chráněná chovatelská stanice „z Farmy u Stromodomu“. Proč Stromodom, ptáte se? Stačí nás navštívit a sami uvidíte proč.

Naše Filozofie

      Ujasnit si směr, kterým chceme náš chov vést nebylo jednoduché. Z části za to mohl nedostatek vědomostí, z části přemíra informací především ze sociálních sítí (bohužel, mnoho začátečníků hledá zdroj informací právě zde), a taky obrovská odlišnost názorů jednotlivých chovatelů. Pro spoustu začínajících chovatelů může být toto matoucí. Proto je dobré oslovit více chovatelů, poznat je a ujasnit si, čí filozofie koresponduje nejvíce s tou vaší. Jak se říká, vrána k vráně sedá, a i my jsme si našli okruh chovatelů a majitelů s jejichž názory souhlasíme a sdílíme jejich filozofii i myšlenky. Bohužel nám doba „covidová“ hned v počátcích kříží cesty a jsme odkázaní pouze na elektronickou formu komunikace. Snad tyhle časy brzy pominou a my budeme moci využít nabídku těchto lidí je navštívit osobně. Věříme, že to bude mít pro nás obrovský přínos, hlavně proto, že jsou to skutečně pokorní lidé s obrovským množstvím zkušeností a znalostí. Jsou ochotní nám své „know-how“ nezištně sdělit i proto, že i oni mají zájem o to, aby existoval někdo, s kým se dá spolehlivě spolupracovat. Celý život se řídíme heslem „přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“ a nechceme, aby tomu bylo jinak ani v tomto ohledu. 

      Momentálně naši smečku tvoří pět psů. Ač bychom mohli mít i více psů, časově i prostorově bychom to zvládli, nemáme o to zájem. Jako rodina máme obrovské množství dalších zájmů a aktivit, a to hlavně naše děti. Právě pro ně si ponecháváme tuto rezervu. Považujeme za sobecké je nutit zajímat se pouze o naše aktivity. Snažíme se je rozvinout v mnoha směrech, rozšířit znalosti a dovednosti, a ukázat jim „svět“. Nechceme, aby nám bylo vyčteno, že jsme jim kvůli našim zájmům upřeli osobní rozvoj. Početnější smečka by nám velice svázala ruce, a takto, když je toho „tak akorát“, se můžeme radovat i z jejich zájmu o chov a činnosti farmy. 

      Našim cílem je odchovat vrhy, které budou co nejvíce korespondovat se standardem plemene a typickou povahou. Snažíme se také vytvořit prostředí, aby se naši psi mohli věnovat původní funkci plemene – ochraně stád.

      Dnes již dobře chápeme, že spojení dvou psů, kteří splnili podmínky k uchovnění neznamená, že takové spojení bude mít jakýkoliv přínos pro plemeno. Ostatně, máme pocit, že je takových nepromyšlených a nepřínosných spojení dnes až moc. Proto budeme u všech spojení vždy dbát kromě zdraví i na další, pro nás velmi důležité faktory. Snažíme se být, co se týče kvality našich psů, upřímní a jejich nedostatky si přiznat. Velmi nám to pak usnadňuje výběr potenciálního krycího psa. Odrazující pro nás je také přílišné užití jedince v chovu. Samozřejmě i tu je rozdíl mezi tím, jestli má pes tyto vrhy primárně ve svém okolí, nebo na širším území a tím je genofond zachován. Rovněž povaha je velmi důležitým kritériem. Různé výkyvy mimo typickou povahu můžou nepříznivě ovlivnit nejen reprodukční schopnost jedince ale také potomstvo. To pak rovnou od počátku nese riziko tuto nestandardní povahu přenášet dál.

      Vstupem do „chovatelského světa“ se nám otevřeli oči. Není vše tak růžové, jak to mnohdy na první pohled vypadá. Chovatelství je finančně i časově velmi náročné „hobby“ a více než hobby je spíš posláním. Když se pak dostane do roviny výdělečné činnosti, ztrácí se kvalita i přínos a velmi nepříznivě to ovlivňuje budoucnost plemene. 

      Snažíme se udržet si nestrannost. Nechceme si vybírat strany v konfliktech vzniklých dávno před tím, než jsme se rozhodli začít s vlastním chovem. Názor si uděláme na každého sami, na základě vlastních zkušeností a nenecháme se "naverbovat" žádnou skupinou proti té druhé, či naopak. Neměli bychom zapomenout, že chovatelství je především o psech, a ne o osobních sympatiích či antipatiích. V ČR zastřešují plemeno Pyrenejský horský pes dva kluby, s rozdílnými podmínkami. Jeden je benevolentnější ve věci jedné, ten druhý zase v jiné. Nemáme za zlé lidem volbu přestoupit do druhého klubu právě kvůli podmínkám. Je to věc, kterou umožňuje zákon, či jakási pravidla a předpisy. Není to chyba jednotlivých lidí. Chybu bychom měli hledat někde výše, především v tom, že nejsou nastavená jednotná pravidla. Jestliže „vyšší orgány“ takovou možnost nabízí, je každého osobní volba, jestli si ji zvolí, či nikoliv. Myslíme si ale, že nakonec by měl stejně zvítězit zdravý rozum a svědomí chovatele, jedince nevyhovujícího do chovu nezařazovat. Protože není v našich možnostech měnit pravidla ze dne na den, nezbývá nám, než začít sami od sebe a jít ostatním příkladem, odložit osobní neshody stranou a snažit se najít společnou cestu, která bude mít především přínos pro plemeno. 

Jsme členy obou plemeno zastřešujících klubů v České republice a také jsme členy francouzského zastřešujícího klubu R.A.C.P a to především z důvodu vyjadření silného nesouhlasu s aktuální situací co se týče chovu pyrenejských horských psů v ČR a s tím jak je kvůli pár závistivých a zapšklých jednotlivcům rozhádaná celá pyrenejská komunita v této zemi.