Výlet do španělských a francouzských Pyrenejí, 2. světová výstava Pyrenejských plemen a 45. Národní výstava Pyrenejských plemen

Letos jsme již potřetí vyrazili s částí naší smečky do Pyrenejí. Tentokrát to byl takový nešťastně šťastný, či šťastně nešťastný výlet. Počas cesty jsme se potýkali s několika technickými potížemi, což samozřejmě umí jakoukoliv dovolenou velmi znepříjemnit. Naštěstí se ale vše vyřešilo, nebo se nám povedlo vyřešit a k žádné "tragédii" nedošlo.

Na cesty jsme vyrazili dva týdny před výstavou v Argelès-Gazost. Měla jsem naplánovaný bohatý itinerář, protože si nejsem jistá naší účastí příští rok. Mého syna čeká důležitý milník v jeho studentském živote, a je v celku možné, že by se výstava křížila s našimi chovatelskými a rodinnými plány. Takže jsem se do dvou týdnů snažila toho nacpat co nejvíce – nakonec to byli téměř tři týdny i s cestou.  Fotodokumentace celého výletu je samozřejmě pod příspěvkem.

Ještě před naší první zastávkou jsme strávili noc a den v městečku Lapalisse, byť to nebyl cíl naší cesty. Pokaždé, cestou tam i zpět jím projíždíme. V centru je nádherný zámek, kostel a k tomu přiléhající botanická zahrada. Město vítá obytné vozy s otevřenou náručí. Přímo u zámku je pro ně vyhrazené stání zcela zdarma, a ještě se sociálním zařízením. Pro nás naprostá paráda, vše jsme za den proťapali a vyrazili dál. Protože nejsme moc na "městskou turistiku", obvykle jako cíle cesty volím spíše průsmyky, hory, jezera či řeky. Tentokrát jsme to pojali malinko "kulturněji" a naší první cílenou zastávkou bylo středověké město Carcassonne. K zastavení jsme zvolili privátní stání ve vinici přímo pod hradbami. Místo spíše vhodné pro pro obytné dodávky, nikoliv pro náš domeček na kolečkách, ale nás nic nezastaví (kromě nízkého viaduktu), takže jsme se tam nakonec "vyškrábali". Miluji, když se s manželem díváme na stejné podmínky stání/průjezdu – já se dívám se staženými půlkami a on vždy řekne "to je v pohoděěě", jako kdybychom se každý dívali někam úplně jinam. Po téhle větě vždy následují přetáčející se kola, hrabání a kouř od převodovky a onen známý smrádek, který již dvakrát končil valníkem a výměnou převodovky. Carcassonne je kupodivu ke psům velmi přívětivé město, vstup mají zakázaný pouze do baziliky a do interiéru zámku. Na můj vkus příliš moc turistů, ale s tím jsme počítali. Protože se jedná o podhůří Pyrenejí, všichni naše milované plemeno spolehlivě poznali. Naši hafani byli středobodem pozornosti, takže jsme se městem posouvali šnečím tempem, jelikož se s nimi musel každý vyfotit.

Po dvou dnech jsme se přesunuli do městečka Foix v oblasti Ariège. Ve Foix sídlila jedna z nejznámějších chovatelských stanic všech dob "Comté de Foix". Zde na zámku se podle všeho nachází nejstarší malba pyrenejského horského psa. Vstup se psy je do zámku samozřejmě zakázán. Jediný pes, který se do zámku v posledních letech podíval byl pejsek od pana rozhodčího Capela kvůli natáčení televizního dokumentu. Prohlédli jsme si alespoň historické centrum a vyrazili dál. Foix bylo poměrně rušné město a my jsme nenašli místo na nocování, které by vyhovovalo našim požadavkům. Další zastávkou měl být drobný průsmyk Hourquette d'Ancizan s rozsáhlými planinami a výhledy do dálek. Do tohoto průsmyku vedou dvě cesty, pouze jedna dostatečně široká a vhodná pro náš vůz – která byla tentokrát samozřejmě zavřená kvůli pracím na silnici. Nezbylo nám tedy nic jiného, než přejít k dalšímu bodu itineráře – tentokrát již ve Španělsku.

Do Španělska jsme přejeli tunelem Bielsa. Tunel je přes tři kilometry dlouhý, rovný a zcela bez zatáček a ve směru do Španělska celou dobu klesající. I v rychlosti pouhých 50 km/h jsem na svou drahou polovičku hulákala, aby ubral, protože jsem měla pocit, že na samém konci sjedeme přímo do pekel – rozhodně to není nic pro klaustrofobiky. Následovalo dalších 45km klesání až do půvabného městečka Aínsa, ležícího v podhůří národního Parku Ordesa a Monte Perdido. Přímo u historického centra je vybudovaný parkovací areál i pro obytné vozy, takže pro nás ideál, pouhých cca 200 m ke vstupu u hradeb. První ráno v Aínse mě čekalo překvapení – pyrenejský horský pes sedící přímo u zadku našeho vozu, hlídající svou paničku ve stanu, koníka a osla. Po rozhovoru s majitelkou jsem se dozvěděla, že je poutnice a pejsek jí doprovází její výpravou Svatojakubskou cestou. Stejně jako my, se v Aínse zdržela více dní. My jsme vychytali víkend plný akcí – tou „nejlepší“ byli DJ-ové naplánovaní na 3:30 ráno, ale paradoxně nebylo díky hradbám nic slyšet. Kvůli vysoké návštěvnosti její zvířata neměla klid, takže jsme se domluvili, že je vyváže k našemu bydlíku. Naši psíci byli úplně v pohodě a bydlík stínil jejich kontakt se zbytkem parkoviště a dopřál jim klid na pasení v travnaté části. Mestěčko Aínsa leží na soutoku řek Ara a Cinca, bývalo hlavním městěm království Sobrarbe a později součástí království Aragonie. My jsme měli štěstí a při toulkách historickým městem jsme okusili pohostinnost místních. Ti vždy o víkendu, po mši v místím románském kostele hodí stolky před vchod a všem kolemjdoucím nabízí vše co kuchyně dala – místní víno, sýry, uzeniny a pečivo. Ulice jsou v tuto dobu úplně přeplněné lidmi, a to nabídlo skvělý, pro naše psy úplně nezvyklý způsob socializace.

Zatímco jsme byli v Aínse, dostali jsme pozvání navštívit chovatelskou stanici „de Alba de los Danzantes“. Protože jsme měli v podhůří ještě nějaké plány, a nechtěli jsme každý den stoupat a znovu klesat, návštěvu jsme odložili o dva dny. V těchto dvou dnech jsme se vydali blíž k národnímu parku Ordesa. Silnice, která vedla do kaňonu je ale v turistické sezoně zavřená a přístup k začátku stezky je buď autobusem (ale psi musí cestovat v zavazadlovém prostoru, což bylo pro nás nepřijatelné), nebo pěšky – ale téměř 12 km tam (no a pak taky zpátky) což je jak pro nás, tak pro naše hafany příliš moc. Trochu mě to mrzelo, protože je to neuvěřitelná přírodní krása a konec této stezky je na druhé straně Cirque de Gavarnie, který jsme navštívili při naší první Pyrenejské výpravě. Na Španělské straně Pyrenejí je „kempování“ na divoko (tedy mimo kempů), dokonce i spaní ve spacáku v oblasti národního parku pod vysokými pokutami. Byli jsme tedy nuceni zůstat v kempu. Ten byl naštěstí blízko několika nádherných míst – nám se nejvíc líbilo přírodní koupaliště na řece Ara, tam jsme se vypravili hned několikrát a udělali si tam piknik. Psům se hodně líbilo brouzdat mezi skálami, ve vodě – a tu se konečně naučili mít rádi. Když jsme chtěli vyrazit do Huescy na návštěvu ChS de Alba de los Danzantes, dostali jsme nepříjemnou zprávu, že musíme návštěvu odložit kvůli zdravotnímu stavu chovatelky. Takže jsme se horami stočili na sever, směrem k Francii. Cestou jsme se zastavili v oblasti Formigal, kde jsme narazili na obrovské ovčí stádo v doprovodu několika ovčáckých a pasteveckých psů – ovšem identifikace jejich plemenné příslušnosti byla na takovou dálku nemožná. O pouhých pár kilometů dál jsme zastavili na hranici v průsmyku Col du Pourtalet. Tady jsme si pomazlili volně se pasoucí krávy, jednu jsme nakrmili salátem a bylinkami, které jsme měli v lednici a ta, jakmile zjistila, odkud jídlo přichází, málem vlezla dveřmi do obytné části.

Průjezdem do Francie jsme tedy došli k poslednímu cíli našeho itineráře, průsmyku Col d’Aubisque, kde jsme chtěli strávit zbylé 3 dny do výstavy. Tento průsmyk je další etapou Tour de France, na samotném vrcholu jsou obří „skulptury“ jízdních kol, u kterých se samozřejmě všichni fotí. Nás ale zajímala opět nejvíce zóna volně se pasoucích zvířat a dle posledních zpráv v doprovodu pyrenejských horských psů. Dále sestup k nižší etapě Col du Soulor, kde byli také pracující Pyrenejci. Celý průsmyk je poměrně složitý na průjezd pro větší vozy. Hlavně mezi Aubisque a Soulor, kde je šíře vozovky vhodná pro jedno širší auto, vlevo útes, v pravo skalná stěna, několik nahrubo vytesaných kamenných tunelů. Průjezd pro vozy vetší než 3 tuny je omezen na jeden směr dopoledne a druhý odpoledne. Vše jsem si předem nastudovala, zkoukla jsem miliardu videí od motorkářů projíždějících tímto úsekem, každé kritické místo zkonzultovala s manželem. Když už jsem si byla naprosto jistá, že to s rozměry našeho vozu zvládneme, začali jsme stoupat. No a hned na první odbočce nás čekalo překvápko „route barré“ – na silnici se zřítila skála a průsmyk byl neprůjezdný. Takže, to, kam jsem se nejvíce těšila a kde jsme mohli mít s hafany konečně klid od různého ruchu jsme museli vynechat. Rychlá změna plánu – nacházím v nížinách krásné místo u řeky, kde je klid a zahlédla jsem důkazy o přítomných „pracantech“. Po ranním venčení a skotačení v řece jsme se vrátili na snídani. V klidu si srkám kávu, když můj manžel najednou zděšeně kouká z okna: „hele zavřeli jste tu garáž psům?“, říkám „samozřejmě, nejsem blbá, proč?“ „No běhají tady kolem obytňaku.“ Vyprsnku kafe a koukám ze všech oken a do všech stran – nikde nic, tak prolézám do kabiny a pak je vidím. No ale naštěstí ne naše – ale pyrenejce doprovázející stádo z ovčína na pastvinu. Přišli a očmuchali naše chlupáče, jestli náhodou pro jejich stádečko nepředstavují nějaké nebezpečí, vyhodnotili, že to je v pořádku a dál doprovázeli své stádo. Ani ne o pět minut později se scénář opakuje s druhou částí stáda a dalšími psy. Tentokrát už jsem stála venku připravená všechno zdokumentovat. Měla jsem z toho obrovskou radost, takové malé velké Vánoce, a přitom taková maličkost.

Vzhledem k setrvávající nemožnosti vystoupat na průsmyk z naší strany a vysokým denním teplotám jsme se rozhodli dojet do kempu v Argelès-Gazost a užít si aquapark. Pejskům se v tom vedru nikam nechtělo, a tak pochrupkávali ve svém vychlazeném „pokojíčku“. Vytáhnout je na delší procházku bylo možné až večer, když se výrazně ochladilo. Na večer jsme neměli žádný domluvený program, ale postupně se u nás začali sbírat přátelé, tak jsme s nimi u pizzy a vína strávili příjemný večer. V pátek jsme vyrazili do města na lov suvenýrů a kouknout na výstaviště, kde probíhalo ovčáské zkoušky a povahové testy a další přípravy. Tam jsme se opět na chvíli zasekli a s další hromadou lidí se přivítali a prožvanili se až k pozdnímu odpoledni. Na večer jsme si domluvili večeři s Elenou a Angelem. Dorka se Stellou viděli mimo videí a fotek naposled před rokem. V restauraci se k nám pak přidali další přátelé, no, a nakonec nás z ní dlouho po zavíračce museli vyhánět.

Konečně tu byla sobota a s ní světová výstava pyrenejských plemen. Ráno jsme nahodili hippie outfity a hurá výstaviště. Bože to byla tentokrát pohoda. S Domčou jsme si totiž den před odjezdem pořídili takový ten šikovný vozík, který vídám u vystavovatelů. Je to hrozná blbost ale v tu chvíli jsme to vyhodnotili jako nejlepší „kauf“ jaký kdy svět viděl – hrozně nám to pomohlo s taháním veškerého „ansámblu“ z kempu na výstaviště a psíci na vodítku k tomu byli pohoda lahoda. Výstavní den jsme započali krásným úspěchem. Doránek si v mezitřídě vyběhal pod panem rozhodčím Christianem Reiem první místo a čekal ho tedy boj o CACS, který se ve Francii zadává pouze jeden pro každé pohlaví. Domča ve stejnou dobu běhala v kruhu vedle s Ursičkou. Tu posuzoval pan rozhodčí Joao Vasco Poças. Jen koutkem oka jsem zahlédla, že si odváželi trofej za třetí místo, takže jsem v klidu doběhala s Dorkem. Až později jsem zjistila, že chudák holka dostala VD. Domču to hodně mrzelo, Ursička si jí na vodítku dělala, co chtěla a ta prezentace prý nevypadala nejlíp. Nicméně, Domči bych to nikdy nevyčítala, dělá pro mě ze srdce nejvíc co může a nejlíp jak umí a já si toho moc vážím. Předvedení Barušky a Dorkovo soutěž o CACS probíhali opět souběžne. Domča už s Baruš běhat nechtěla, prý „nechci ti to po…ehm“. Tak jsem požádala Angela, jestli by byl tak hodný a s Dorkem to kolečko udělal. Nedělala jsem si totiž žádné iluze, a říkala jsem si, že to je jen formalita. Domču jsem vyslala asistovat, coby kdyby – přeci jen, Dorek jí zná. Já jsem zatím v klidu předvedla Barége ve třídě šampionek a vyběhali jsme krásné třetí místo – tentokrát výbornou. Šla jsem si teda pro Dorka do kruhu vedle. A nevěřícně koukám – Dorek s Angelem Stáli vedle pejska s CACS s modrou plaketou za RCACS. Měla jsem obrovskou radost, pro nás je to doposud nejlepší výsledek, jaký jsme kdy ve francii získali. Když už jsme se vraceli a plánovali dát oběd, byla jsem požádaná abych předvedla fenku ve třídě veteránů, majitelka totiž zatím předváděla svého šampiona. S touto úžasnou vitální fenkou se nám povedlo vyběhat krásné první místo. Původně jsem chtěla čekat až na závěrečky a po nich se účastnit průvodu městem, ale bylo ukrutné vedro a já jsem už nedokázala myslet na nic jiného než na ochlazení v bazénu. Tak jsme náš boží vozík zabalili a vyslali manžela do kempu, aby vše vybalil a uklidil. My jsme si s Domčou nechali jen českou vlajku a pejsky a domluvili se, že jen počkáme na defilé národů a hurá bazén. No ale nebyli bychom to my, kdyby se nějaké drama neodehrálo. Když jsem se srovnávala před nástupem do kruhu, absolutně netuším jak, ale povedlo se mi Ursičce uvolnit obojek a ta samozřejmě vzala roha přesně v moment kdy se z reproduktorů ozvalo „République Tchèque“. Takže do kruhu nastoupila jen Domča s Bárou, Dorka podržel milý pán a já jsem ve svých hippie kozačkách na podpatku běhala přes kameny a utíkala za Ursičkou. Ta poté, co byla poštěkaná ovčáky a jinými pyrenejci našla klid u ohrady s ovečkami. Naštěstí na první přivolání přiběhla a nechala si dát obojek. Byla ale poněkud neklidná a na výstaviště se jí už nechtělo. Ursička si pořád myslí, že jsou všichni pejsci kámoši, a byla v šoku z toho, proč na ní štěká někdo, s kým chce kámošit. Jakmile jsme opustili výstavní areál, už zase vesele hopkala s ocasem nahoru.

V kempu jsme stihli rychlou koupačku, pak se začalo zatahovat a hlásili příšerné bouřky. Takže jsme ještě udělali jednu venčící procházku, a schovali jsme se do obytňáku, protože ta slibovaná bouřka přišla opravdu rychle. Já jsem ten večer neměla náladu na nic, byla jsem hrozně vyšťavená a on se beztak každý v tom počasí někam schoval a moc se „nesocializovalo“. Za ty roky, co cestuji obytňákem jsem takovou šílenou bouřku ještě nikdy nezažila. Vprostřed noci se ozvala obrovská rána a praštilo to hned vedle nás – v důsledku té rány se nám ulomilo rameno pergoly. Ale ve dvě ráno mi to bylo jedno – to je problém zítřejších Zemanů, ve tmě a v dešti s tím stejně nic nešlo udělat.

Ráno jsem vstala a měla jsem déja-vu. Loni taky takhle hnusně pršelo a na výstaviště se mi nechtělo, ani kdyby mě čerti hnali. Připravený outfit na druhý den zůstal ležet ve skříni, chtělo to teplejší oblečení. Vzali jsme jenom psy a vyrazili na výstaviště. Bohužel se tam Ursičce po předchozím dni vůbec nelíbilo, takže jsme jí pro její komfort a pohodu odvezli zpět do kempu. Byla to škoda – těšila jsem se na posudek od pana rozhodčího Pécoulta, ale opravdu mi to nestálo za to, aby se na tom výstavišti zbytečně trápila. Ono i ty dva týdny v obytňáku byli na ní dost a v podstatě i na nás. V neděli se sám Angelo nabídl, že Dorka předvede, takže jsem se na něj mohla podívat. Dorek v neděli dostal od pana rozhodčího Daniela Schwartze známku Výborný 4. Asi ani nemá smysl dumat nad tím proč – snad stačí tolik, že nejen po posouzení meziřídy ale celkově po posouzení samců se spustila mezi především francouzskými chovateli taková malá „francouzská revoluce“. Já jsem byla beztak v euforii z předchozího dne, takže jsem to vypustila, a známka výborná s důkladným posudkem vždy potěší. Výsledky už šli úplně mimo, jediné, na co jsem myslela bylo, aby už přestalo pršet, abych už mohla zpět do obytňáku a mohla si obléct něco suchého. Nicméně, vyčkala jsem s Baruškou posouzení třídy šampionek, ze které si odvezla také známku Výborná 4. Pak už jen rychlé rozloučení, s kým to v tom hnusném počasí šlo a v největší průtrži „hurá“ ťapat zpátky do kempu. No a marně jsem se těšila na sucho a teplo, závady vzniklé počas noční bouřky se tak trochu rozmnožili. Byť jsme původne plánovali ještě pár dní zůstat, raději jsme zabalili a vyrazili, za jízdy to totiž bylo méně tragické. Celou cestou domů nás doprovázeli různé drobné ale i větší závady, ale domů jsme nakonec dojeli v pořádku.

Kdybych měla tuto naši výpravu zhodnotit, tak jsem vcelku spokojená. Navštívili jsme krásné místa, trochu mě mrzí že tentokrát trochu méně přírodních krás, než jsem měla v plánu, ale přesto jsem spokojená. Měla jsem možnost si s několika zkušenými chovateli popovídat a opět se něco přiučit – což je vždy jeden z mých hlavních cílů. Co se týče samotné výstavy, sobota byla báječná, super počasí i nálada, a to vše završeno skvělými výsledky. Neděle byla trochu pochmurnější, zřejmě kvůli počasí, ale s tím se počítá. Ráda jsem zase všechny viděla a někteří mi naopak moc chyběli.

Tradičně musím poděkovat především našemu „Zeman klanu“ a správcům za příkladnou péči o dům a zvířata, klukům za to, že to v práci skvěle podrželi a zvládli všechno na jedničku. Manželovi za to, že mi/nám umožnil takovou výpravu zrealizovat a Domči za všechno co pro mě dělá, za veškerou pomoc jak na výletě, tak na výstavách – slovy můj vděk nelze vyjádřit. 

Bylo to parádní, tak snad zase za rok – pokud pán Bůh dá.